Na obranu kolegů z ÚSTRu: Opověď Štěpánu Krejčímu

10. října zveřejnil zde na Blogosvětě Štěpán Krejčí článek: Vědecká fraška za veřejné peníze. S mnoha tvrzeními v článku se ztotožňuji. Osobně jsem do systému grantů vlastně ani pořádně nepronikla, což byl jeden z důvodů, proč jsem opustila svůj dívčí sen učit na vysoké škole na plný úvazek a utekla do soukromého sektoru. Znám onu řevnivost a nenávist mezi kolegy na akademické půdě, ač ne na vlastní kůži, protože mé vlastní pracoviště je taková oáza vřelých vztahů a vzájemné spolupráce v poušti plné škorpionů a hadů. A ano, onen stranický boj o pojetí nedávné historie mi taky není sympatický. Mnohem lepší by bylo, aby právě z tohoto boje idejí vzešla nejlepší vědecká díla.

Cítím ale potřebu zastat se kolegů z ÚSTRu z pozice historičky, ale především z pozice učitelky dějepisu. Právě činnost didaktiků v Ústavu z něj dělá špičkové pracoviště a vzešlo odsud mnoho skvělých projektů. Kolegové Jaroslav Najbert a Jaroslav Pinkas působí současně na naší Katedře dějepisu a didaktiky dějepisu na Pedagogické fakultě. Ale ty nejlepší projekty vznikají právě v ÚSTRu.

Dějepis v 21. století

První z nich je projekt Dějepis 21. Zde najde učitel dějepisu hlubokou studnici materiálů do výuky, ale hlavně tento projekt směřuje učitele k rozvíjení historického myšlení místo memorování dat. Učí je pracovat s historickou pamětí a vede žáky k badatelské výuce. Do lidské řeči jsem tyto pojmy kdysi přeložila v tomto článku.

V rámci tohoto projektu vzniklo několik užitečných publikací, můžete si je stáhnout a sami posoudit. Doporučuji zejména knihu o filmu ve výuce dějepisu a o práci s pamětí v rámci projektové výuky. Názvy možná nezní tak lákavě, ale věřte, dá se to číst. Kromě toho v rámci tohoto projektu se pořádají letní školy a různé vzdělávací projekty pro učitele dějepisu. Cílem je pomoci učitelům zvládat choulostivou látku moderních dějin, a hlavně posunout výuku dějepisu dál od memorování dat a jmen. A ta práce se daří. Učitelé, kteří chtějí učit moderně a zapojovat badatelskou výuku, mají právě zde veškerou podporu v metodických příručkách a hotových materiálech. V době distanční výuky se tato činnost vyvažovala zlatem, to mi věřte.

V neposlední řadě se podívejte na tu nabídku online materiálů. Všechny nejsou produktem přímo kolegů z ÚSTRu, ale už jen to, že je někdo shromáždil a předložil vyčerpaným učitelům na stříbrném podnose, se cení. Vyzdvihla bych především projekt HistoryLab. Databázi online materiálů, které rozvíjí historické myšlení. Rozklikněte to a vyzkoušejte si sami. Pokud vás jen trochu zajímá dějepis, bude vás to bavit.

Paměť národa

Nezůstávejme ale pouze u škol. Ústav pro studium totalitních režimů se také spolu s organizací Post Bellum a Českým rozhlasem podílí na vytváření databáze výpovědi pamětníků. Z nich potom vznikají třeba Příběhy 20. století. Podcasty, které si můžete poslouchat třeba v autě a získáte s nimi krásně barvitý přehled o 20. století. Najdete tam příběhy obyčejných hrdinů i obyčejných kolaborantů. Pohled emigranta, vedle pohledu člena pohraniční stráže. Paměť národa a navazující projekty není dílo samotného ÚSTRu, pouze se na tomto podílel. Ale opět se jedná o smysluplné využití veřejných peněz.

Archiv bezpečnostních složek

ÚSTR také ze zákona spravuje Archiv bezpečnostních složek. Zde najdete materiály, které vznikly v souvislosti s činností především Gestapa, STB, ale také Veřejné bezpečnosti a dalších. Hlavní náplní tohoto archivu je digitalizace těchto archiválií. Až bude toto monstrózní dílo dokončeno, archiv zanikne. Do té doby ovšem kromě digitalizace archiválie zpřístupňuje a opět dělá skvělou edukační činnost pro školy všech stupňů.

Co s tím daňový poplatník?

Účelem článku nebylo polemizovat s autorem v otázce zbytečného plýtvání v rámci financování vědy. Archiv bezpečnostních složek by mohl spravovat Národní archiv a stejná vzdělávací činnost, jaká probíhá v ÚSTRu, by mohla probíhat na pedagogických fakultách. Jenže ono se to neděje. Otázka je proč…

Složité financování vědy

Myslím, že odpověď se skrývá v systému financování vědy. ÚSTR je jako samostatná instituce financován přímo. Sami jeho pracovníci vymýšlí projekty, na které peníze využijí. Mají tak mnohem větší svobodu realizovat skvělé nápady. Na vysoké škole to funguje následujícím způsobem. Fakulta vytvoří jeden monstrózní grantový projekt, do kterého se schová skoro všechno. Na něj dostane peníze od univerzity, která je dostala od státu. Jednotlivé katedry se do programu zapojí se svými dílčími projekty. Konkrétní práce historiků a didaktiků už jsou zase jen součástí těch projektů. Nemůžou přijít s novým nápadem a na něj dostat peníze. Musí přemýšlet, jak využít peníze z připravených projektů. Je to jako dotace. Přidělí vám ji a vy vymýšlíte, jak ji vyčerpat. Pravděpodobnost, že v takovém prostředí vznikne něco skvělého a originálního se snižuje.

Podmínkou pro naplnění většiny grantových projektů je třeba knižní publikace. Výuková online aplikace má mnohem větší problém být zafinancována. Ale jak říkám, já do toho po několika letech působení na univerzitě stále nepronikla, takže to možná jde. Financování ÚSTRu ale mnohem víc přeje originálním myšlenkám a netradičním způsobům realizace. 

Veřejný dohled

Navíc jsou taky mnohem víc na očích veřejnost. Štěpán Krejčí rozhodně není první, kdo zpochybnil relevanci tohoto ústavu. Ústav soudobých dějin při Akademii věd takovou vlnou kritiky nikdy netrpěl, ten nikoho nezajímá. Historici tam nejsou pod takovým tlakem vyvíjet užitečnou a pro veřejnost přijatelnou činnost. Tlak veřejnosti je trochu jako tržní prostředí. Zatímco historici v akademickém prostředí soupeří o granty jako divoké kočky, veřejnost o jejich činnosti vlastně ani neví. Protože vysoké školy to nějak chápeme, že tady jsou. Akademie věd, která spravuje mimo jiné Ústav soudobých dějin, který vykonával všechnu práci ÚSTRu před jeho vznikem, se dostane do hledáčku veřejnosti málokdy. A když tak v souvislosti s nějakým přírodovědným výzkumem, protože jeho užitečnost nikdo nezpochybňuje. ÚSTR je jediný historický ústav, jehož činnost se na veřejnosti propírá. Spory v jeho vedení a žabomyší války mezi jeho vědci se dostanou do mainstreamových médií. A to je přeci dobře, jsou mnohem víc tlačeni k tomu, aby svou užitečnou činností obhájili svou existenci.

Možná to je úplně jinak. Zamyslela jsem se nad důvody, proč právě ÚSTR produkuje takové skvělé věci. Možná je to taky o lidech. A koneckonců, naše katedra taky produkuje skvělé věci a jiné katedry historie na pedagogických fakultách také. Cítila jsem ale povinnost zastat se kolegů, protože na základě článku Štěpána Krejčího, působili trochu jako neužiteční idioti, co za veřejné peníze vedou nesmyslné ideologické spory a nedělají nic jiného. Pravda bohudík není tak jednoduchá a hůř se o ní píšou chytlavé články.